Duše prochází celkem pěti fázemi reinkarnace – od zrození až po stáří duše. Lidé nacházející se v páté čili poslední fázi reinkarnace jsou proto nazýváni staré duše. V této části vývoje duše jde o hledání rovnováhy a dovršení, a nutkání takříkajíc předat před koncem reinkarnace žezlo.
Na konci cesty
Po dokončení čtvrté fáze reinkarnace již duše ušla notný kus cesty.
– V první fázi se právě zrozená duše dozvídá o své fyzické existenci, životě a smrti, a potřebě péče.
– V druhé fázi se duše jako dítě učí o společnosti, kultuře a společenství a o potřebě struktury, pocitu náležitosti a hraní určité role.
– Ve třetí fázi se mladá duše učí o svobodné vůli a sebeurčení, o vzetí zodpovědnosti za svůj osud do vlastních rukou a o tom, jak se s tím vypořádat.
– Ve čtvrté fázi se coby zralá duše učí o spoluexistenci a propojenosti, vzetí zodpovědnosti za své vlastní vztahy a respektu k rozdílnosti a jinakosti.
A nakonec je duše připravena na svou poslední štaci – návrat do jednoty a konec reinkarnace. Tento návrat do jednoty není o ztrátě individuality, jak by se mohlo zdát. Konec reinkarnace – či nanebevstoupení, osvícení nebo jak to chcete nazývat – neznamená zmizení a rozplynutí se do nicoty. Místo toho duše dokončí své dobrodružství jako unikátní jedinec, jako výrazná hvězda na noční obloze, jako zcela realizované vlastní já.
Na začátku této fáze se duše soustředí na sebevyjádření a seberealizaci, na hledání zkušeností, které nabízejí osobní naplnění při životě ve fyzické rovině. Ty mohou zahrnovat například herectví, malbu, vinařství, zahradnictví nebo pilotování starých letounů či jen být dědečkem. Duše se nezajímá o úspěch či slávu, ale spíše konání něčeho, co si zamilovala a v čem nachází vnitřní uspokojení.
Na konci této fáze pak je větší důraz na výuku spíše než učení se, na předávání naučeného a vedení ostatních. Pro některé, zejména pro staré kněží duše, se jedná o výuku výhradně duchovního rázu. Mnoho předních světových duchovních učitelů jsou staré duše. To však neznamená, že každý samozvaný guru je také stará duše. Právě naopak. Duchovní učitelé existují ve všech fázích reinkarnace. Ale pokročilá stará duše v roli duchovního vůdce disponuje určitými charakteristikami, kterými se od ostatních odlišuje: dalekosáhlou moudrostí, schopností obrovského soucítění a malých či žádných materiálních vazeb.
Hlavními oblastmi zájmu pro staré duše jsou jednota a rozmanitost. Stará duše již má dobře vyvinutý smysl pro osobní identitu (z mladé fáze duše) a vzájemné závislosti (ze zralé fáze duše). Nyní duše cítí nutkání se znovu spojit s vyšším řádem věcí, se základem kosmické jednoty. To však neznamená zavržení lekcí naučených v předchozích fázích, jen aby si užila nadýchaného pohodlí jednotnosti. Naopak to znamená vyrovnání se s dvojakostí života (vlastní já a ostatní, láska a nenávist, radost a bolest atd.) a jejich přijetím za přirozenou součást celku.
Vnímání starých duší
V tomto pátém a posledním cyklu ve fyzické rovině existuje holističtější vnímání vlastního já, života a všeho ostatního jako součásti něčeho většího. Zatímco zralá duše tedy začne vnímat ostatní jako své bratry a sestry, stará duše začne vnímat své vlastní já i ostatní jako nedělitelné součásti většího celku, z nichž všechny jsou jedinečné, avšak zásadní. Stará duše jinými slovy začne vnímat každou věc, každou bytost a každý moment jako součást jedné velké mozaiky.
Otázkou teď je, jak s touto sjednocenou realitou svázat své vlastní já – jak se smířit se všemi konflikty, jak zažít harmonii v rámci veškeré rozmanitosti. To vyžaduje, abychom uznali platnost všech vybraných životních cest všech bytostí v širším řádu věcí. Všichni jsme součásti Jednoho, a přesto jsme mnoho a každý z nás sleduje jinou cestu. A žádná z cest není nesprávná. Z toho plyne i motto staré duše: “Ty si dělej svoje a já svoje.”
Životní styl starých duší
Staré duše jsou uvolněnější, bezstarostnější a stojí v životě o něco více stranou. Lidská existence je jim důvěrně známá a zvládnutelná a již neexistuje tak mnoho problémů či otázek, se kterými by bylo nutné se vypořádat. Hlavními otázkami jsou ve skutečnosti pouze ty existenční, nikoliv materiální či psychologické. Staré duše se zabývají vlastními věcmi a sledují jen tu svou cestu, a umožňují ostatním, aby sledovali tu jejich.
Zdokonalují své vlastní schopnosti a snaží se v životě být co nejvíce sami sebou. Mnozí tak činí prostřednictvím uměleckého, humanitárního či filozofického úsilí, pro mnoho jiných však může být největší formou seberealizace i něco tak všedního jako je zahradnictví. Práce, odpočinek a zábava se stanou jednou a tou samou věcí. Potenciálním problémem pro staré duše může být úpadek do apatie, kdy je již nezajímá život ani svět. Jak fyzická rovina postupně ztrácí své kouzlo, vtělená duše může začít vykazovat známky znavení světem, a to už při narození.
Deprese je ve skutečnosti jednou z forem duševní choroby, na které jsou staré duše náchylné (což však nutně neznamená, že všichni trpící depresí jsou staré duše. Jde jen o to, že stará duše začínající vidět širší souvislosti může někdy mít pocit, že běžný život je jen zbytečným utrpením.) Radost je nakonec místo dělání možné nalézt v pouhém bytí.
Jak poznáme starou duši?
Staré duše disponují značnou mírou sebejistoty, která je neobvyklá pro duše v ostatních fázích (s výjimkou královských duší, které o sobě nepochybují v prakticky žádné z fází). Jsou většinou uvolněné a vyrovnané se sebou samými. To ovšem neznamená, že nemají žádné problémy – mnoho z nich očividně ano – ale jejich problémy nad nimi nemají takovou moc, jak to často bývá u zralých duší.
Staré duše obvykle vyzařují klid a stabilitu, které mají podstatu, hloubku či váhu. Mladé duše se pak mohou zdát relativně zbrklé a povrchní, a zralé duše život zdánlivě neustále stresuje a útočí na ně. Často je to možné poznat z hlasu: mladé duše většinou mluví hlasitě a rychle, zatímco zralé duše mají poměrně měkký tón s nádechem nejistoty. Staré duše naproti tomu mívají pomalý, hluboký hlas – uvolněný, plný jistoty a bez známky spěchu.
Tento vnitřní klid a hloubka jsou evidentní také v očích starých duší. Zatímco mladé duše dlouho neudrží oční kontakt a zralé duše ho udrží jen občas, pokud nejsou ve stresu či zamyšlené, staré duše mají tendenci oční kontakt neochvějně udržovat. (Poznámka: To není totéž jako mrtvý pohled psychopata!) Nebojí se podívat jinému člověku do očí a vidět mu do duše. V porovnání s ostatními dušemi jsou staré duše uvolněnější a filozofičtější v otázkách života, smířeni se sebou samými i s ostatními a mají nemnoho materiálních svazků. Často se stahují do ústraní pryč od hluku měst. Stará duše je spíše občanem světa nežli svázaná s jedním místem. Obzvláště staří králové mají tendenci trávit své poslední životy jako potulní učitelé bez domova.
Ukončení cyklu reinkarnace
Všechny fáze vývoje duše mají sedm úrovní, včetně této fáze. Takže po dokončení sedmé úrovně fáze zralé duše začíná duše svůj další život jako první úroveň staré duše. Ta pak prochází celou posloupností vývoje jako stará duše, jeden život po druhém až nakonec dosáhne sedmé úrovně. To je poslední krok, tedy 35. krok reinkarnace. Občas potkám lidi, kteří jsou přesvědčeni, že se určitě nacházejí ve své poslední inkarnaci prostě proto, že jsou velmi “duchovní” a nemají materiální svět v lásce. Tak to ale nefunguje.
Cílem evoluce není uniknout z nějaké ubohé fyzické roviny, i když se to tak často hlásá. Konec reinkarnace není nějakou odměnou za dobrého chování. Lidská existence není vězením či nekonečným utrpením, z něhož budou osvobozeni pouze ti, kteří jsou toho hodni. Inkarnace probíhá, protože to chceme a vybrali jsme si to. Děláme to právě z toho důvodu, abychom se s tím dokázali vyrovnat.
Víme, že v každém životě pravděpodobně strávíme několik desetiletí bez vzpomínek na svou identitu, na svůj Věčný domov a začneme věřit na iluzi odloučení a zažijeme strach. A to je právě to, co nám dodává odvahu dosáhnout většího uvědomění. Dokončení dosáhneme bez ohledu na to, zda jsme vtělení či nikoliv. Tuto iluzi stačí odhalit a vždy se budeme cítit jako Doma. Pokud se stále potýkáme s vlastním fyzičnem, ještě nás čeká dlouhá cesta. Poslední život je tak tím, kdy se cítíme velmi spokojeni s bytím ve fyzické formě, která nám nabízí příležitost učit ostatní.
Ramana Maharši byl příkladem člověka ve svém posledním životě, který se blížíl konci reinkarnace. Ke konci svého života ho někteří z jeho studentů prosili, aby neumíral a neopouštěl je. Jeho odpověď byla: “Ale vždy já nikam nejdu.” Věděl, že on i ostatní jsou již Doma, a vždy tomu tak i bude, nikdy ho ve skutečnosti neopustí.
zdroj: www.humansarefree.com
převzato: www.energiezivota.com
