Zůstáváme v tom věku, v němž nás neměli dost rádi …
Často potkávám lidi, kterým je na první pohled dvacet, třicet nebo čtyřicet let. To je však jen vnější zdání. Uvnitř jakoby zůstali daleko ve svém dětství a dosud čekají na lásku, které se jim tenkrát nedostalo. A zůstanou tam tak dlouho, dokud se nenaučí nalézat zalíbení sami v sobě.
Každý věk má své potřeby. A také péče a láska rodičů má v každém roce dítěte svá specifika.
V kojeneckém věku se začíná formovat důvěra. Láska spočívá pro dítě především v citlivé matčině péči o jeho potřeby. Pokud je matka nespolehlivá, o dítě nedbá atp., může to vést ke vzniku podezřívavosti a věčných obav o vlastní zajištěnost a bezpečí. V dospělém životě je pak těžké s takovými lidmi vůbec navázat kontakt. Ve vztahu často partnera podrobují zkouškám a prověřují jeho důvěryhodnost. V blízkých vztazích se cítí bezbranní a zranitelní.
O něco později, ve dvou až třech letech, se dítě učí autonomii a sebeovládání. Pokud rodiče tomuto vývoji brání, například s netrpělivostí a opakovaně dělají to, co by dítě bylo už schopno udělat samo, i když třeba pomaleji, anebo naopak očekávají věci, které dítě samo ještě schopno dělat není, vytváří se pocit studu. Jestliže rodiče stále přehnaně o dítě pečují a ignorují tak jeho vývojové potřeby, rodí se v něm pochyby o vlastních schopnostech, o schopnosti ovlivňovat okolní svět i sama sebe. V dospělosti si pak tito lidé místo sebejistoty sugerují upřenou pozornost a hodnocení jiných, cítí se být podezíráni a odmítáni.
Pro tří až šestileté dítě musí být láska především povzbuzováním k samostatnému jednání, podporou iniciativy, uznáním jeho práva na zvídavost a tvorbu. Pokud rodiče v tomto období neumožňují dítěti jednat samostatně, jestliže je dokonce trestají za projevy těchto jeho přirozených potřeb, rozvíjejí v něm pocity viny. V dospělém životě se pak těmto „velkým dětem“ nedostává cílevědomosti a rozhodnosti. Nedokážou si vytýčit reálný cíl a usilovat o něj. Krom toho se neustálý pocit viny může stát příčinou pasivity, impotence či frigidity i psychopatického chování.
Ve školním věku se u dětí formuje pracovitost. Pokud jsou v tomto období dítěti dávány najevo pochyby o jeho schopnostech či jeho postavení mezi vrstevníky, může to zlikvidovat jeho touhu učit se dál a rozvinout v něm komplex méněcennosti, který v budoucnu potlačí jakoukoli důvěru ve vlastní schopnost efektivního fungování ve společnosti. Je-li dítě vedeno k chápání školních úspěchů jako jediného kritéria vypovídajícího o jeho schopnostech, může se z něj v dospělém životě stát pouhá „pracovní síla“, zařazená podle společností stanovené hierarchie.
Můžete svému vnitřnímu dítěti podat pomocnou ruku a pomoci mu vyrůst. Najděte si fotografii z dětství, nebo si prostě to dítě, které ve vás žije, představte. Kolik je mu let? Jak vypadá? Na co myslí? Kdo je s ním? Z čeho má obavy? Promluvte si s ním…
Vemte list papíru a dvě tužky, každou jiné barvy. Jednu vemte do levé, druhou do pravé ruky. Jste-li pravák, pište pravou rukou za sebe-dospělého, levou za své vnitřní dítě. Leváci to udělají naopak.
Rozmlouváte jenom vy a vaše vnitřní dítě. Kdo z vás první promluví? Čím začnete svou rozmluvu? Odpovědi, které na své otázky dostanete, mohou pro vás být neočekávané.
Když už jste dítě našli a dali se s ním do řeči, je třeba s ním navázat vztah. Nechte ho mluvit tak dlouho, jak bude chtít. Zeptejte se, co mu chybí. Dejte mu, co žádá. Oslovte ho jménem, říkejte mu laskavá, vlídná slova, vyjádřete mu svou lásku. Poraďte mu. Buďte mu takovým rodičem, kterého byste byli potřebovali tenkrát.
Autorka: I. Parfenová, čerpáno ze stránek www.pronaladu.cz
Zdroj:http://esterdavidova.com
